Společnost Antonína Švehly

občanské sdružení

Oficiální stránky výstavy "Antonín Švehla - československý státník a spolutvůrce Ústavy ČSR 1920"

Vznik a obsah československé Ústavy za 1. republiky

I. Cesta k československé státnosti

Před rokem 1918 žila převážná část Čechů a Slováků uprostřed mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie. V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století směřovala snaha české politiky k federaci Rakousko-Uherska a žádala samostatný stát v rámci monarchie. Čeští politici si však byli velmi dobře vědomi, že vznik autonomního státu si vyžaduje určité předpoklady, a sice sociálně vyspělou a vzdělanou společnost moderního typu.

Všechna politická snaha o samostatnost však ztroskotala. Dosáhlo se jen „drobečků“ (např. r. 1882 rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na univerzitu českou a německou), které byly sice důležité, ale samostatnost nemohly zajistit.

Zásadní problém spočíval v opozičním postavení českých politiků ve vídeňské říšské radě a především v tom, že ze strany Rakousko-Uherska a samotného císaře neplynula žádná ochota a snaha monarchii skutečně reformovat, v což zpočátku věřil i Masaryk.

Situace začala nazrávat za 1. světové války. Zde je zapotřebí říci, že válka byla dílem Rakousko-Uherska a motivem války byla ideologie a snaha vytvořit německou střední Evropu. Rodící se idea Československa vzniká právě v kontextu těchto a následujících událostí. Mnoho významných osobností našeho národa odešlo do zahraničí (T. G. Masaryk, Edvard Beneš aj.), kde připravovaly se vším rizikem vnější a zároveň vnitřní podmínky (organizace domácího odboje např. Maffie). Podporu pro vznik nového státu hledaly především u mocností jako Francie, Velká Británie a USA, o čemž např. svědčí Washingtonská deklarace z 18. 10. 1918 podepsaná prezidentem Spojených států Wilsonem a T. G. Masarykem, která potvrzovala podporu USA pro vznik Československa.

Samostatné Československo nakonec vzniklo 28. října 1918, kdy toho dne zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.

Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly Rakousko-Uherska. Navečer téhož dne vydal Národní výbor první zákon, „zákon o zřízení samostatného státu československého“. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 slovenští zástupci.

Počáteční existence nového státu nebyla nijak samozřejmá a jednoduchá. Československá republika se musela v prvé řadě vypořádat především se dvěma palčivými problémy. Prvním z nich byl v roce 1919 vpád maďarské rudé armády na Slovensko a vytvoření republiky Rad. Tím druhým problémem byl ilegální stát Deutsch Böhmen, který vytvořili rakouští Němci. To se stalo i důvodem toho, že republika se musela budovat centralisticky.

Národní výbor nebyl voleným orgánem, nýbrž byl sestaven podle výsledků voleb z roku 1911. Jeho plénum se stalo nejvyšším zákonodárným sborem státu a jeho předsednictvo prozatímní vládou. Plénum vydalo 17 dekretů (s platností zákonů), které byly zásadní povahy. Tyto dekrety stanovily mj. strukturu vlády, organizaci soudů, zrušily válečné zábory jmění „pro činy velezrádné“ stejně jako Anenské císařovy patenty z roku 1913. Nejvíce sporů se však vyskytovalo kolem nejdůležitějšího zákona státu, zatímní ústavy. Musela být připravena za pouhých 5 dnů, což muselo ovlivnit její dokonalost. Zde je nutné dodat, že se počítalo s její platností jen na několik měsíců.

Jejím autorem se stal sociální demokrat Alfréd Meissner. Ústava obnášela 21 paragrafů a přijata byla 13. listopadu 1918. Toho dne se nejvyšším zákonodárným orgánem stalo jednokomorové Národní shromáždění, většinou nazývané Revoluční.

Podle této Ústavy měl prezident jen reprezentativní poslání a vůči parlamentu a vládě neměl prakticky žádné pravomoci. T. G. Masaryk musel dokonce vyzvat poslance, aby si přišli poslechnout jeho první poselství na Hrad, neboť se široce rozšířilo mínění, že: „…Masaryk může přijít do sněmovny jen aby tam složil slib, ale mluvit tam že nemůže, nemá-li být ústava porušena.“

II. Ústava definitivní

Během roku 1919 započaly práce na nové, tzv. definitivní ústavě, která by odstranila diktátorské (revoluční) prvky, jenž byly obsaženy v ústavě zatímní, a vyzvedla prvky demokratické. Přípravou definitivní ústavy se zabývaly ústavní výbor Revolučního národního shromáždění (předsedou byl tvůrce zatímní ústavy Alfréd Meissner), vláda a ministr vnitra Antonín Švehla. Vypracování měla na starosti legislativní sekce ministerstva vnitra, v jejímž čele stál profesor státního práva pražské právnické fakulty a odborný přednosta Jiří Hoetzel. Na vypracování podoby se dále podíleli Jaroslav Stránský, Karol Anton Medvecký, František Weyr ze zvláštního podvýboru.

Zvláštní podvýbor předal výsledky své práce plénu výboru 8. ledna 1920. Do jednání zasahovali i ministr vnitra Antonín Švehla a prezident Masaryk. Ústavní listina byla rozdělena na 6 hlav a 134 paragrafů a obnášela 23 stran:

Ústava byla obklopena ještě soustavou 19 ústavních zákonů a zákonů s ústavou souvisejících. Mezi ně patřily 1.zákon o zřízení československého státu a zákon, kterým se uvozuje ústavní listina Československa s preambulí: „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zajistiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.“

Zákon také prohlásil za neplatné všechny dosavadní zákony, jež nové ústavě odporovaly a stanovil, že dosavadní Národní shromáždění zůstane v činnosti do té doby, dokud se neustanoví poslanecká sněmovna a senát.

Další z těchto zákonů se týkaly:

Ústavě se mělo dostat velké váhy, měla se zařadit mezi tzv. „tuhé“, neboť k jejímu doplňování či změnám bylo zapotřebí třípětinové většiny nejvyššího zákonodárného sboru. Záměrem jejích tvůrců bylo, aby se stala po vzoru USA tzv. „věčnou“ ústavou. Vycházela z klasické teorie o demokratické správě společnosti. „Proklamovala lid jako zdroj a zároveň i účel veškeré moci, člověka považovala za svobodného občana státu, nadaného rovnými právy a svobodami.“ Ustanovovala zastupitelskou demokracii, ve které měl lid svoji moc uskutečňovat prostřednictvím svobodně volených zástupců. Ti tvořili nejvyšší zákonodárný sbor, Národní shromáždění. Ústava vycházela rovněž z klasického principu dělby moci, a to na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V základním pojetí měla být Ústava jen rámcová. Doplňovat a naplňovat ji měly zákony vydané v jejím duchu.

1. Občanská práva

Ústava měla v sobě zakotvena základní principy - svobodu domovní, listovní, tisku, petice, práva spolkového a jiné. Byla skutečně demokratického charakteru, což dokládá výňatek ústavy: „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.“ Uznány byly jen tituly související s úřadem, povoláním a tituly akademické.

Soukromé vlastnictví nebylo stanoveno přímo za nedotknutelné. Ústava totiž obsahovala kompromisní větu: „Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem.“

Ústava rámcově vyslovila ve spolkovém a shromažďovacím právu svobody a stát převzal zákonodárství rakouské s malými úpravami. To významně ovlivnilo celkově spolkový život po roce 1918, který se velmi prudce rozvinul v celé své různorodosti. Názvy spolků nesměly jen vyjadřovat nepřátelské smýšlení proti československému národu apod.

Ústavní právo bylo zaručeno i odborovým organizacím.

Nebyl však paradoxně dopracován zákon o politických stranách, mj. neexistoval žádný předpis, který by stanovil podmínky vzniku politické strany.

Ve věci otázky ochrany národních menšin mělo být Československo státem, který o ně dbá. Klíčovým byl paragraf 128, který zněl: „Všichni státní občané Republiky československé jsou si před zákonem plně rovni, nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka a náboženství. Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem anebo pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání. Státní občané Republiky československé mohou užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech, týkajících se náboženství v tisku a jakýchkoli publikacích nebo veřejných shromážděních lidu.“

2. Schválení československé Ústavy

Ústavní výbor předal návrh Ústavy Revolučnímu národnímu shromáždění 27.února 1920 a tím odstartoval nejbouřlivější etapu v projednávání Ústavy. Plénum jednalo nepřetržitě 36 hodin. Podle očekávání jazykový zákon vyvolal napětí. Přičiněním národních demokratů a jejich neustálých pozměňovacích návrhů se z jednání stala fraška. V konečném důsledku byla Ústava schválena zhruba ve stejném znění a obsahu, v jakém byla vypracována. Ústava nabyla platnosti dnem 6.března 1920. Hned nato následovalo nezbytné vypsání voleb do poslanecké sněmovny a do senátu.

Ústava z 29.února 1920 byla připravována vynikajícími právníky a politiky, ale i přesto byla dílem osobních a politických kompromisů. Znamenala však mezník na cestě k moderní parlamentní demokracii.

Použitá literatura: